Příběhy našich produktů: Od sádrové formy k univerzitnímu šperku – Rozhovor s umělkyní Vendulou Janíkovou
Jen pár kilometrů od Olomouce, v lázeňské obci Slatinice, vzniká v malé keramické dílně osobitý autorský porcelán. Vendula Janíková zde pod značkou Atropa.atelier do své práce vtiskuje svůj vztah k řemeslu i k městu Olomouci a Univerzitě Palackého. Povídali jsme si o její cestě k vlastní dílně, o tvorbě, která stojí „na pomezí mezi krásou a funkčností“, i o tom, jak vznikaly šperky navržené přímo pro UPoint.
Jaký máš vztah k Olomouci, potažmo i k UP?
Vztah k Olomouci i k UP mám ryze kladný, protože jsem sem přišla studovat – a upřímně, školu jsem si vybírala hlavně podle města. Předtím jsem studovala v Ostravě a v Ústí nad Labem, ale pak jsem byla v Olomouci na jedné výstavě a hrozně se mi tu zalíbilo. Takže jsem si podle toho našla obor, nastoupila na univerzitu a nelitovala jsem. Měli jsme ateliéry na Konviktu, tam je to opravdu krásné prostředí.
Jaký obor jsi studovala?
Studovala jsem pedagogiku, výtvarnou výchovu se zaměřením na vzdělávání a k tomu češtinu jako dvouobor. Na magisterském studiu jsem pak pokračovala ještě v muzejní pedagogice. Byla to taková zajímavá kombinace a každý ten obor byl v něčem přínosný.
Daří se ti skloubit pedagogiku s keramikou?
Myslím, že rozhodně ano. Kromě vlastní tvorby vedu i kurzy – hlavně víkendové a spíše pro dospělé. Nejsou to dětské kroužky, ale jednorázové dílny pro lidi, kteří se chtějí naučit pracovat s porcelánem, odpočinout si a strávit volný čas aktivně. Můžou si ke mně do dílny přijít třeba vyrobit hrneček. Zároveň jsem se vrátila na fakultu a učím tam ateliér objektu a šperku, takže zase pracuji hlavně s dospělými. Musím říct, že pedagogická část mojí práce mě opravdu baví.
Jak přistupuješ k udržitelnosti?
Práce s keramikou a porcelánem je už sama o sobě poměrně udržitelná, protože když má člověk vlastní dílnu, snaží se neplýtvat materiálem – jednak kvůli přírodě, ale i kvůli financím. Veškerý odpadový materiál vracím zpátky do výroby, nic se nevyhazuje. Když nakupuju materiály, snažím se je brát od českých firem nebo distributorů. Porcelánovou hmotu si nechávám vozit přímo z fabriky z Francie. Je to trochu paradox, protože v Česku jsou ložiska porcelánové suroviny třeba u Karlových Varů nebo v Ústí nad Labem, ale české porcelány jsou technologicky náročnější. Vyžadují jiné pece a většina menších výrobců vozí pálit svůj porcelán přímo do porcelánek, což vzhledem k naší poloze nedává smysl. Proto používám francouzský porcelán Imerys.
Proč právě francouzský porcelán? Je v tom i něco víc než praktický důvod?
Dalo by se použít víc druhů porcelánu – třeba tenhle francouzský, německý Witgert a určitě existují i další. Já jsem si ale zvykla na Imerys a vyhovuje mi. Má relativně nízkou teplotu výpalu, je dostatečně pevný a má krásnou bílou barvu. Navíc ho používá několik mých kamarádů keramiků, takže si objednávky sdílíme a bereme větší množství najednou.
Zpracováváš ho litím do sádrových forem. Dá se s ním pracovat i jinak?
Porcelán se prodává buď jako licí hmota – tekutá směs hustá asi jako smetana, kterou používám já –, nebo jako klasická plastická hlína. S tou se dá točit nebo modelovat, ale člověk si na ni musí zvyknout. Porcelán má rád při zpracování hodně vody, proto je vhodný buď na lití, nebo na točení. Modelovat z něj můžete taky, ale pracuje se s ním trochu hůř a má to své limity. U mě ale vyhrálo lití.
A proč vlastně vyhrálo?
Točit sice umím, učili jsme se to na keramické střední, ale nikdy mi to úplně nepřirostlo k srdci. Možná i proto, že nemám ráda, když mám pořád ruce ve vodě – a tomu se u točení člověk nevyhne. U forem se mi líbí, že můžu tvořit různé variabilní tvary. Nemusí to být jen rotační hrnek, ale třeba právě medailon nebo náušnice pro UPoint. Udělám si model ze sádry, vytvořím formu a pak odlévám stejné kusy, což by u ručního modelování nešlo. Díky lití můžu dělat i složitější tvary a víc si pohrát s designem.
Kde bereš inspiraci?
U hrnečků vycházím hlavně z funkce – člověk chce tvar, který se mu dobře drží a líbí se mu. U dekorů mám ráda jednoduchost bílého porcelánu a přírodní motivy, příroda mě inspiruje asi nejvíc. U zakázek záleží na zadání – třeba pro UPoint jsme pracovali s tvary znaku UP. A místo kreslení si většinou hned tvořím model, protože mám ráda práci ve 3D. Vezmu hmotu, tvaruji ji, brousím hrany a hledám formu, která je pěkná a funkční.
Jaké výrobky od tebe najdou lidé v UPointu?
Původně jsem pro vás dělala náhrdelník, medailon. Řešili jsme tvar tak, aby byl jednoduchý i ve spojení s řetízkem. Ten je stříbrný, aby měl punc ušlechtilosti, ale zároveň nebyl příliš výrazný. Medailon vychází z univerzitního znaku a je navržený jako dutý tvar, který se jen navléká na řetízek, bez viditelného otvoru. Chtěla jsem, aby fungoval ze všech stran, aby se dal otáčet a pořád byl pohledový. Nakonec jsme zvolili čistě bílou, jednoduchou variantu.
U náušnic jsem také vycházela ze znaku. Vznikly dvě varianty – jedna jemnější, kulatější, kde je znak spíše latentní, a druhá výraznější, kde je dobře vidět. Jemnější varianta ladí s medailonem, aby trojúhelníků nebylo příliš, ale kdo chce náušnice samostatně, ocení spíš tu výraznější verzi.
Je něco, co je pro tebe technologicky tak náročné, že bys do toho nešla?
Určitě ano. Například velké talíře. Malý talířek zvládnu, ale udělat velký talíř litím z porcelánu tak, aby se při výpalu nezdeformoval, je opravdu složité. Porcelán v peci hodně pracuje a mění tvar, a to ne rovnoměrně. Ve velkých porcelánkách mají přesně spočítáno, o kolik se kus při výpalu prohne a jak to kompenzovat – v domácích podmínkách je to spíš bojovka.
Můžeš přiblížit proces výroby krok po kroku?
Nejdřív je návrh, potom se vytvoří sádrový model. Z něj vznikne sádrová forma, do které se leje porcelán. Po vyjmutí se nechá výrobek uschnout a musí se pečlivě oretušovat všechny nerovnosti. Pak následuje první výpal, takzvaný přežah, po něm glazování, a nakonec ostrý výpal. Potom ještě kompletace, pokud má výrobek nějaké další součásti. Je to zjednodušeně řečeno, ale takhle ten proces probíhá.
Takže každému kusu se musíš věnovat zvlášť?
Ano, hlavně u retuše. To je největší část práce. Navíc porcelán se při výpalu smrští asi o patnáct procent, takže se s tím musí počítat při navrhování i výrobě.
Na webu píšeš, že vlastní keramická dílna byl tvůj sen. Bylo to tak vždycky?
Od dětství jsem byla hodně kreativní. Chodila jsem do ZUŠky a keramika mě tam bavila asi nejvíc. Proto jsem si vybrala keramickou střední v Ostravě. Bavilo mě to, ale před maturitou jsem měla jediné pochybnosti – jestli už toho po čtyřech letech není moc. Nakonec jsem ale šla na vysokou do Ústí na design porcelánu a pak na pedagogiku do Olomouce. Keramice jsem se věnovala pořád a pořád mě to táhlo zpátky. Vlastní dílna byl sen, který si vyžádal čas i finance, ale nakonec se splnil.
A máš nějaký sen do budoucna?
Ráda bych pracovala tak, aby mě to stále uživilo a zároveň mě to bavilo. Baví mě řemeslo a to, že do každého hrnku nebo kusu porcelánu můžu dát svou představu o estetice. Těší mě, když si lidé odnesou můj výrobek domů a třeba si řeknou: „Mám ten hezký hrnek a dělá mi to hezčí den.“ To je pro mě největší odměna. A nemám ambici řídit se trendy jen proto, že by se měly dobře prodávat. Chtěla bych tvořit pořád podle sebe. To je můj sen.